JAKUB MAKSYMOV VYSTUDOVAL REŽII NA KATEDŘE ALTERNATIVNÍHO A LOUTKOVÉHO DIVADLA NA DAMU. OD TÉ DOBY VYTVOŘIL NĚKOLIK AUTORSKÝCH INSCENACÍ, PRAVIDELNĚ REŽÍRUJE V DIVADLE LAMPION V KLADNĚ, HOSTUJE V SRBSKU V DIVADLE V NOVEM SADU A PŘED NECELÝM TÝDNEM MĚL PREMIÉRU INSCENACE TESLA V MĚSTSKÝCH DIVADLECH PRAŽSKÝCH. LETOS ZÍSKAL CENU DIVADELNÍ KRITIKY 2020 ZA TALENT ROKU. NA REGIONY PŘIJÍŽDÍ SE STÍNEM KAPRADINY PODLE NOVELY KARLA ČAPKA Z DIVADLA LAMPION A S INSCENACÍ PREFABY, NA KTERÉ SPOLUPRACOVAL JAKO DRAMATURG S DOMINIKEM MIGAČEM.
Pamatuji si, když Dominik začal Prefaby vyrábět a na scénografickou výstavu na KALDu položil jednu z betonových kostek a k tomu napsal „Je to o panelácích“. Přiblížil bys trochu víc, o čem pro tebe Prefaby jsou?
Myslím si, že to Dominik touto větou dost vystihnul. A koho tahle mikroanotace naláká, aby navštívil naše představení, ten je zcela jistě naše cílovka. Přijde mi skoro škoda ji rozvádět, nicméně pokusím se o to: Prefaby na půdorysu interakcí tří bezejmenných sousedů volně variují motivy každodenního života v paneláku. Reflektujeme v nich to, jakým způsobem ta architektura, která svého času ve východním bloku symbolizovala splněný sen o moderním bydlení, dodnes ovlivňuje životy a myšlení jejích obyvatel a do jakých situací je přivádí. Nicméně snažíme se ty jevy pouze pojmenovávat. Nehodnotit. To necháváme na divákovi.
Jaký vztah máš k panelákům ty sám?
V paneláku jsem prožil prvních dvacet let svého života. Vnímal jsem, že moji rodiče, kteří oba vyrůstali v domě, s tímhle řešením byli dlouho nespokojení. Teď už to myslím snáší lépe. V paneláku jsem zažil takové ty klasiky: sousedi nad námi nás jednou vytopili, v sušárně jsme měli pingpongový stůl, kam jsme chodili s kamarády hrát, když jsem byl někdy moc nahlas, přišli na nás sousedi, a když člověk někdy nepozdravil sousedku, tak bylo teprve zle. Já si z toho období odnáším především to, že příliš neřeším, kde žiju. Nevážu se citově na místo.
Jezdíte s Prefaby často na zájezdy do různých zemí. Vnímáš výrazné rozdíly mezi tím, jak je inscenace jinde ve světě přijímána?
Tolik jsme toho zatím nenajezdili. Během pandemie nebylo právě snadné někam s divadlem vycestovat… Zatím jsme navštívili pouze srbský Kragujevac a Berlín. Všechny ostatní zahraniční zájezdy byly bohužel zrušeny. Nemáme těch zkušeností tedy tolik, abychom mohli nějak generalizovat. Zatím se mi zdá, že Prefaby v cizině fungují takřka stejně jako v Česku – tedy pokaždé úplně jinak. Hodně totiž záleží na tom, co si diváci do představení vloží sami. Někteří zažívají pocit stísněnosti, jiní vnímají Prefaby jako grotesku a velmi živě reagují na gagy, další zase začnou nostalgicky vzpomínat na dětství v paneláku. Neumíme ovlivnit, na kterou strunu právě komu brnkneme. Nicméně to nikdy nebyla ani naše ambice. Prefaby jsou zkrátka otevřený tvar.
Letos jsi dostal Cenu divadelní kritiky za Talent roku. Jakou ze svých inscenací bys vybral jako jednu z nejlepších?
Je těžké na takovouhle otázku odpovědět. Myslím si, že bych to především neměl být já sám, kdo by měl mou práci hodnotit. Bude to asi znít dost klišovitě, ale svou tvorbu vnímám jako cestu. V jednom projektu reaguji na to, co jsem nerozvinul v tom předchozím. Snažím se nesetrvávat v jedné formě, ale zároveň si práci vybírat tak, aby mi sedla. Hledám vyvážený poměr mezi tím, v čem se cítím být kovaný, a co je pro mě v danou chvíli výzva.
autor: Alexandra Ratajová