1

HADRIÁN: Jsme na začátku zabíhání

V PROGRAMU A ULICÍCH HRADECKÉHO FESTIVALU NARAZÍTE TAKÉ NA UMĚLECKÉ DUO HELENY URBAN A JAKUBA URBANA. OD KOŤÁTKA ZKÁZY MŮŽETE ČEKAT HUMOR, KTERÉMU SE PRÁŠÍ OD ÚST, SEBEIRONII, PÁROVOU AKROBACII, LEŽÉRNÍ PANTOMIMU A MNOHEM VÍC.
 

Jak jste se potkali?

Helena Urbanová: Potkali jsme se nejdřív jako životní partneři a teprve potom jsme se rozhodli spolu zkoušet párovou akrobacii. 

 

Jak vznikl váš úplně první projekt, podle kterého jste také pojmenování?

Jsme oba absolventi nonverbálního divadla, resp. pantomimy pražské HAMU. Naše prvotina „Koťátko zkázy“ vznikla na popud naší kamarádky Markéty Bodoríkové, která potřebovala na buskingový festival v Mikulově představení. 

 

Když jste se hlásili na HAMU, už jste věděli, že se v budoucnu budete chtít věnovat párové akrobacii? 

Jakub Urban: Já jsem tam šel hlavně kvůli pantomimě, párová akrobacie pro mě v tu chvíli nebyla cesta. K ní jsem se dostal, až když jsme se dali dohromady. Věnoval jsem se pantomimě, která mě zajímala a bavila. Vycházíme z ní, využíváme ji, techniky, které jsme se naučili, jsou nám určitě ku prospěchu, ale ryze pantomimě se už ani jeden ani druhý nevěnujeme.

 

A proč ne?

Těch důvodů je několik. Pro mě je nejzásadnější ten, že je to technika, kterou člověk potřebuje umět hodně, hodně, hodně precizně, aby to na jevišti fungovalo tak, jak to fungovat má. Dlouho jsme dělali s Radimem Vizvárym, u kterého je vidět, jak moc precizní a dokonalý člověk musí být. Já o sobě vím, že nejsem typ člověka, který by dokázal tak dlouho dřít před zrcadlem.

 

Ale akrobacie přece taky vyžaduje precizní provedení, na milimetry přesné pohyby, ne?

To určitě ano, ale velkým pozitivem párové akrobacie je, že jsme na to dva. Což je pro nás zároveň velká zábava.

Helena: Když jeden nechce trénovat, druhý ho donutí. Není to tak osamělé, jako být sám před zrcadlem.

 

Když vzniklo Koťátko zkázy, věděli jste rovnou, že chcete jako duo v tvorbě pokračovat?

Ano, to jsme věděli. Nabídka na první inscenaci přišla ve chvíli, kdy jsme o společné práci přemýšleli a chtěli jsme párovou akrobacii používat na jevišti. 

 

Na jaké bázi pracujete, máte tutora, chodíte k někomu na tréninky, kde hledáte inspiraci pro další projekty a inscenace?

Odpověď je složitější. Co se týče samotné akrobacie, tam se snažíme, když to aspoň trochu jde, chodit na pravidelné tréninky. Teď chodíme hlavně k Prague Acro School, máme pocit, že nás toho dokážou hodně naučit. Ale protože máme oba hodně nepravidelnou práci, jezdíme také na intenzivní letní soustředění – za pět dní dokážeme načerpat velké množství nových podnětů, všechno zaznamenat na kameru a přes rok se k tomu vracíme. A co se týče motivace k uvádění představení, snažíme se dramaturgicky vybrat něco, co zrovna hýbe společností. Před dvěma roky takhle vzniklo představení „101 věcí, co jste chtěli udělat, ale báli jste se“ – které můžete vidět na Regionech. Inscenace vznikla v době, kdy se všude řešilo téma strachu. Například to, jak ho politici dokážou využít pro manipulaci lidmi. Pracovali jsme tímto způsobem: ptali jsme se ostatních na jejich strachy, své obavy nám napsali na papírky, které jsme potom tematicky rozřadili. Tak vznikly jednotlivé obrazy. Zpracovávat reálné téma skrz akrobacii nebo pantomimické techniky mě hrozně baví. Letos máme premiéru Mise Omega, která se zabývá konspiračními teoriemi, které teď dost hýbou světem. 

 

Jak při zpracovávání tématu funguje vaše dynamika ve dvojici? Je jeden z vás spíš dramaturg a druhý režisér?

Jakub: Myslím, že naše práce je hodně společná. Snažíme se najít témata, která jsou pro nás důležitá a která můžeme na jeviště převést. Osvědčilo se nám, že Helenka napíše scénář, který si necháváme namluvit. Diváky příběhem a celým představením potom provází „hlas shůry“ našeho kamaráda Honzy Řezníčka.

 

Teď obecněji v českém prostředí párová akrobacie dělat profesionálně tak, aby se jí člověk uživil?

Dá (smích). Párová akrobacie, pantomima, fyzické divadlo a obecně pohybové divadlo je nejokrajovější ze všech nejokrajovějších žánrů. Člověk na volné noze v tomto poli musí pracovat hodně, být v hodně projektech s různými lidmi, aby se uživil. A často to kombinuje s komerční sférou, která ho spíš živí. Tahle kombinace jde někomu líp, někomu hůř. Kdo se pohybuje v zavedenějších skupinách, má příjem jistější. Ale dá se to. Ohodnocení samozřejmě odpovídá tomu, že děláte nezávislé divadlo.

Helena: A jsme závislí na grantech.

 

Říkáte, že zaběhnuté skupiny to mají jednodušší. Jak se cítíte vy? Jste zaběhnutá dvojice?

Jakub: Jsme na začátku zabíhání.

 

Jak moc se vlastně zaběhnout chcete, kolik času tomu chcete věnovat? Je to pro vás sezónní práce?

Helena: Zatím ano. V tom smyslu, že se hraje v létě, ale příprava na novou inscenaci a tréninky jsou opravdu dlouhé – probíhá celé jaro i kus zimy, na podzim pak víc hrajeme v interiérech. Naším cílem je určitě se Koťátkem živit z větší části než teď, pro nás oba je to určitě teď víc než 50 % obživy. Oba víme, že je nám třicet a začali jsme s párovou akrobacií před třemi roky – tréninků potřebujeme hodně, abychom se mohli zlepšovat. 

 

Kdy vás Koťátko nejvíc baví? Kdy cítíte z práce největší uspokojení?

Jakub: Je to asi pro mě stejně jako pro všechny jevištně činné umělce – když během představení cítíme feedback a na konci ho dostaneme skrz potlesk. 

Helena: Mě baví nejvíc, když mi představení dojde – myslím tím moment při psaní scénáře, kdy mi dojde, jak do sebe jednotlivé části inscenace pasují, i když samy o sobě nedávají žádný smysl. Věci souvisí, i když spolu nesouvisí. Když mi během tvorby docvakne, jak jsou věci propojené, to miluju. 

 

autor: Karel Kratochvíl

Pro více informací navštivte facebookové stránky Hadriána. Nestihli jste si v areálu vzít včerejší vydání? Archiv všech čísel naleznete na webu festivaluTěšit se můžete na denní novinky z festivalu, rozhovory, recenze či reportáže.
Koťátko zkázy – 101 věcí, co jste chtěli udělat, ale báli jste se, foto Anna Bartolotti
Koťátko zkázy – 101 věcí, co jste chtěli udělat, ale báli jste se, foto Anna Bartolotti

Dostávejte důležité novinky jako první